Text je převzat z online.muni.cz, článek vyšel 13. října 2015.
Nejdřív se do českých hospod vrátila kofola a o pár let později se pamětníci dočkali i tradiční žluté limonády či malinovky. Za návratem svítivě červeného nápoje stála Sodovkárna Kolín. Obchod a marketing tohoto rodinného podniku vede absolvent ekonomicko-správní fakulty Pavel Vavruška.
Firmu založil před více než sto lety Vavruškův pradědeček, který původně vyráběl likéry. Dědeček ji pak přebudoval na sodovkárnu a úspěšně rozšířil. Podnik ale rodině znárodnili a až po revoluci si jej mohla odkoupit nazpátek. Firmě se jako jednomu z mála českých výrobců limonád podařilo přežít porevoluční expanzi nadnárodních firem a v posledních pěti letech firma zdvojnásobila svou produkci. Ročně teď vyrobí 100 tisíc hektolitrů sycených nápojů.
Jak se vám podařilo vydržet nápor zahraničních gigantů?
V Česku bylo v devadesátých letech asi 70 sodovkáren a dnes jich je zhruba šest. My výrobci jsme ale žádnou strategii neměli, vlastně jsme zlikvidovali sami sebe. Tehdy nikdo neuměl dělat obaly, etikety ani správně prodávat, takže jsme bojovali jen cenou, a tedy snižováním kvality. Nakonec konkurence prořídla, a tak se zase mohly začít vyrábět kvalitnější limonády a obchodu se začalo dařit.
Vaše produkty si ale lidé v supermarketu nekoupí. Kam dodáváte?
Všechno jde jen přes restaurace nebo malé stánky. Do velkých řetězců se nechystáme, není to pro nás výhodné. Jsme malá firma, podnikáme jako fyzická osoba, máme 25 zaměstnanců a všechno financujeme jen z provozního zisku.
Podařilo se vám vrátit na trh malinovku. Je to vaše nejprodávanější příchuť?
Určitě ne, nejprodávanější je obyčejná sodová voda. Je totiž oblíbená u lidí, kteří pracují v náročných profesích v hutích, dolech nebo sklárnách. Jinak záleží na regionu a také na obalu. Mezi limonádami dodávanými v sudech vede v Čechách malina a na Moravě je to cola gold. Když si ji ale lidé kupují ve skle, tak Češi mají raději oranžádu a Moraváci klasickou colu.
Odbyt máte po celé republice, zkoušeli jste i zahraničí?
Nejvíc prodáváme v Čechách, na Moravu jsme začali dovážet naše produkty zhruba před šesti lety a letos jsme poprvé prodávali v Ostravě. Vozíme limonády i do Polska a na Slovensko, ale jen do nápojových automatů. A víme také, že si z německého příhraničí jezdí hospodští kupovat malinovku do českých velkoobchodů.
Takže se můžete srovnávat s německými limonádami...
Zatím úplně ne. Oni mají úplně jiné limonády s podílem ovocné složky okolo 12 procent. V Česku nikdo nic podobného nevyrábí. Není tu kupní síla na takové produkty a navíc si myslím, že bez osvěty by tady tyto výrobky neuspěly. Například je pro ně typická usazenina na dně, což může vyvolávat dojem, že s nápojem není vše v pořádku.
Často se ale objevují stížnosti na používání umělých sladidel a příchutí. Třeba by lidé na limonády s ovocným podílem slyšeli?
Nejsem si jistý. Když jsme uváděli na trh malinovku, měli jsme i variantu s přírodními barvivy, které ale barví nápoj víc dohněda. Přes rok jsme ji nabízeli a nikdo ji nechtěl. Lidé se dožadují zářivě červené limonády a tu bez potravinářských barviv neuděláte. Ve výrobě ale jinak používáme výhradně přírodní cukr, umělá sladidla a glukózo-fruktózový sirup v naší firmě nepoužíváme.
Kde vlastně berete receptury?
Všechny používané recepty jsme vymýšleli s tatínkem. Vycházeli jsme při tom z receptur pražské firmy Zátka, kterou jsme před časem převzali, a postupně jsme je upravili.
Proč?
Limonády se vyrábí z bází, což jsou vysoce koncentrované ovocné a vonné složky. Bází jedné příchuti existují stovky druhů. Některé limonády tak mícháme i z několika bází od různých výrobců. Roli v chuti pak hraje také tvrdost vody, na kolik procent se limonáda sytí oxidem uhličitým nebo jestli na zvýraznění chuti používáte kyselinu citrónovou, citrónovou šťávu nebo jinou látku. Je to velká věda.
Musí to být dost náročné vybrat příchuť, která uspěje na trhu.
Jezdíme na specializované veletrhy, kde má každý výrobce i více než deset typů jedné příchuti. Každý den od rána do večera ochutnáváme třeba jen pomeranč. Musíte na to být vytrénovaný, protože po deseti už nerozpoznáte rozdíl, a občas si dát přestávku nebo přejít na úplně jinou chuť. Výrobci bází naštěstí neustále vymýšlejí nové kombinace, třeba kyselé zelí s jogurtem nebo ředkvičku.
Takovou limonádu by snad nikdo nepil...
Podobné experimenty mají něco do sebe, lidé jsou přepití běžných chutí a chtějí zkoušet něco nového. V poslední době se třeba objevují okurkové limonády. Ale u podobných chutí nikdy nebudete mít velké objemy prodeje, je to jen zpestření pro zákazníky.
Říkáte, že ovocné limonády by měli lidé pít jen občas pro osvěžení a na chuť. Kolik malinovek ročně vypijete vy?
Já docela dost, protože je pořád testuji. Minimálně jednou týdně chutnám průměr z celé naší produkce.
Nelitujete, že jste se takhle upsal rodinné firmě?
Mně to nevadí. Myslím, že jsem dobrý obchodník, a jsem rád, že můžu vydělávat peníze rodičům a ne někomu cizímu.
Kdy jste vlastně začal pro rodinnou firmu pracovat?
Už když jsem se hlásil na vysokou školu, dělal jsem u nás obchodního zástupce a věděl jsem, že to bude pokračovat. Na vysoké jsem ale pracoval v automobilovém průmyslu jako key account manager v norské firmě Transhield, cestoval jsem po celém světě a bylo to velmi zajímavé. Pak mě ale rodiče povolali zpátky, protože naše firma měla trochu potíže.
Studoval jste ekonomiku a management. Obor jste si vybíral kvůli sodovkárně?
V podstatě ano. Bylo to přínosné v tom, že řada věcí, na které jsem pak narazil v podniku, mi přišla známá. Co mi ale nejvíc škola dala, jsou kamarádi a kontakty na celý život.
