Cílem tohoto výzkumu je popsání fungování obranných mechanismů sloužících k vyrovnávání se s vlastním jednáním, které není společností zcela akceptováno, resp. je obvykle označováno za společensky nežádoucí, a to u dospělé nekriminální populace. Tyto mechanismy, které jedinci pomáhají překonat pocity viny a studu, je pak potřeba chápat jako jeden z významných aspektů atribučního stylu jedince. Takovými obrannými mechanismy jsou např. neutralizační techniky, které popsali ve své práci Sykes a Matza (1957), v souvislosti s vysvětlováním juvenilní delikvence. Ačkoli autoři neutralizační teorie zároveň upozornili, že neutralizační techniky jsou přirozené všem jedincům, tedy ne pouze těm, kteří zvolili kriminální životní styl, mnozí badatelé v dalších letech jejich teorii považovali za spíše kriminologickou než spadající do rámce sociální psychologie a dobře využitelnou pro popisování osobnosti pachatelů trestné činnosti. Své místo neutralizační teorie v oblasti poznávání motivace a přijímání odpovědnosti u běžné (nekriminální) populace nachází až v posledních několika málo letech, kdy je využívána např. ve studiích orientujících se na podvádění ve škole nebo zjišťování obranných mechanismů u obětí trestné činnosti (Maruna a Copes, 2005). Studie, které by mapovaly neutralizaci pocitů viny a studu v dalších a rozmanitějších situacích, však doposud chybí. V této studii se tak zaměříme na takové jednání, které je v naší společnosti celkem běžné, avšak zároveň je považováno za sociálně nežádoucí, nemorální či neetické. Zajímá nás: Proč se dopouštíme i takového jednání, které obvykle v menší či větší míře odsuzujeme.

Publikace