Vědkyně a vědec působící v USA, Emily C. Dore a Michal Horný, přednesli 10. dubna přednášku, která byla součástí cyklu seminářů MUNI. Zaměřili se v ní na zdraví obyvatelstva a rovnost v oblasti zdraví z pohledu socioložky a ekonoma. V rozhovoru nám prozradí, co mají jejich obory společného, porovnají český a americký systém zdravotní péče a otevřou téma rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem na amerických univerzitách.
Byla přednáška na Masarykově univerzitě vaše první společná?
ED: Ano, byla! Michal už v mém kurzu přednášel jako host, ale nyní to bylo poprvé, kdy jsme v rámci jedné přednášky diskutovali o našem výzkumu. Dříve jsme se jen matně domnívali, že naše výzkumy spolu souvisejí, ale toto setkání nám dalo příležitost zamyslet se nad podobnostmi a rozdíly zcela novým způsobem. Bylo navíc zábavné poprvé společně prožít veřejnou přednášku v takovém prostředí. Bylo to skutečně prima!
Jak spolu souvisí vaše výzkumné zájmy?
ED a MH: Často spolu diskutujeme o našem výzkumu, většinou se ptáme, zda „to dává smysl“, ať už z teoretického nebo metodologického hlediska. Také si vzájemně mnoho prací redigujeme, takže nám velmi pomohlo, že naše kariéry jsou tak dobře sladěné. Naše výzkumné zájmy se překrývají v tom smyslu, že oba souvisejí se zdravím, ale v užším slova smyslu jsou tyto překryvy méně zřejmé. Na jednu stranu je to příjemné, protože tak získáme pohled „zvenčí“ na svoji práci a možnost vystoupit ze své bubliny. Zejména během pandemie COVID, kdy jsme spolu trávili většinu pracovního dne, jsme však nadhodili myšlenku pracovat na společném projektu. Máme několik nápadů na články, které bychom mohli napsat společně, a tato veřejná přednáška nám opravdu pomohla zjistit, nakolik se naše výzkumy překrývají.
Oba například přemýšlíme o rovnosti v oblasti zdraví, ale k problematice přistupujeme z různých úhlů. Michal studuje systém zdravotní péče a věnuje se hledání způsobů, jak zlepšit přístup obyvatel ke zdravotní péči odbouráváním finančních bariér, což je samozřejmě důležité pro všechny, ale zejména pro lidi s nižšími příjmy. Emily studuje sociální determinanty zdravotnictví, sociální péče a ekonomické politiky, které by snížily rozdíly v oblasti zdraví dle tříd, pohlaví a rasové/etnické příslušnosti. Máme tedy společný cíl, ale k jeho dosažení přistupujeme odlišně. Rádi bychom si mysleli, že oba přístupy (a další) jsou k vyřešení otázky nerovného přístupu ke zdravotní péči nezbytné.
Jaké rozdíly a jaké podobnosti vidíte mezi sociologií a ekonomií?
ED: Sociologie i ekonomie jsou poměrně široké obory a jejich zájmy se mohou v mnohém překrývat. Například chudoba je velmi oblíbeným tématem jak sociologů, tak ekonomů. Ačkoli oba obory používají k vytváření hypotéz teorii, sociologická teorie je založena na zohlednění společenského a historického kontextu pro pochopení společenských a individuálních výsledků. Pokud vím, ekonomické teorie se mohou více zaměřovat na tržní síly nebo racionalitu, zatímco sociologické teorie zkoumají systémové síly nevysvětlitelné racionalitou, například diskriminaci. V dnešní době však nepochybně existují výjimky z tohoto velmi širokého zobecnění!
MH: Sociologie a ekonomie se v mnohém překrývají. Oba obory jsou společenskými vědami a mnoho sociálních jevů mohou zkoumat vědci z obou těchto oborů. Jak zmínila Emily, sociologie má komparativní výhodu v začlenění teorie a širších souvislostí, zatímco síla ekonomie spočívá v používání rigorózních studií a kvantitativních metod pro vyvozování kauzálních závěrů. V každém případě jsou k pochopení různých sociálních problémů a k navržení účinných politických opatření s minimem nepředvídaných vedlejších účinků potřebné oba přístupy.
Jsou veřejné zdraví a zdravotní péče silnější v Česku, nebo v USA?
ED: Myslím, že většina výzkumníků v oblasti veřejného zdraví bude tvrdit, že veřejné zdraví a zdravotní péče jsou v Evropě rozvinutější než v USA. Jedním z důvodů pro takové tvrzení je skutečnost, že USA vynakládají na zdravotní péči mnohem více peněz než evropské země, ale mají horší zdravotní výsledky v mnoha nejdůležitějších zdravotních ukazatelích, jako jsou střední délka života a dětská úmrtnost. Jako výzkumní pracovníci, kteří se zabývají zlepšením přístupu ke zdrojům na podporu zdraví, se s Michalem shodneme na tom, že USA potřebují všeobecnou zdravotní péči jako evropské země. Vzhledem k tomu, že se zabývám zdravotními dopady tzv. safety-net programů, je pro mě nízké sociální zabezpečení v USA (zejména ve srovnání s evropskými zeměmi) také důležitým ukazatelem slabé infrastruktury veřejného zdraví. Naštěstí má naše starší populace v USA přístup k poměrně silné záchranné síti díky programům, jako jsou Medicare a sociální zabezpečení, které poskytují univerzálnější přístup ke zdravotnímu pojištění a finanční podpoře. Jako vědkyně, která se zabývá průběhem života, však musím zdůraznit, že poskytování této podpory v ranějším věku by ještě více zlepšilo výsledky starších dospělých.
MH: V USA je možná lepší zdravotní péče pro člověka s těžkým onemocněním, které vyžaduje nejnovější a nejmodernější léky, jako je například rakovina, a to za předpokladu, že pacient může na kvalitní lékařskou péči vynaložit značné finanční prostředky. Česko má však nepochybně celkově lepší a spravedlivější systém zdravotní péče. Přestože se dostupnost zdravotní péče v Česku v posledních letech zhoršila (např. zavírání nemocnic ve venkovských oblastech, praktičtí a zubní lékaři mají často zcela naplněnou kapacitu a nepřijímají nové pacienty), je geografická i finanční dostupnost péče stále lepší než v USA.
Jaký potenciál má zdravotnictví v České republice, zejména v souvislosti se stárnutím populace?
MH: Stárnutí populace bude v nadcházejících desetiletích představovat pro český systém zdravotní péče velkou výzvu. Nejenže přibude starších pacientů, kteří budou vyžadovat péči, a ubude osob v produktivním věku, které budou systém podporovat z daní, ale ubude i lékařů, protože v Česku je neúměrně vysoký počet lékařů v důchodovém věku. Úspěch českého zdravotnictví v boji proti stárnutí populace závisí na schopnosti politiků navrhnout a provést komplexní reformu, která v příštích několika letech zefektivní systém zdravotní péče. Odkládání řešení této problematiky bude situaci jen zhoršovat.
Jaké jsou vaše zkušenosti s financováním výzkumu ve vašich oborech?
ED: Financování výzkumu může mít v USA mnoho podob. Největšími veřejnými sponzory v našich oborech jsou Národní institut zdraví (NIH) a Národní vědecká nadace (NSF). Práce sociologů a ekonomů je však nejčastěji podporována soukromými nadacemi, jako jsou Commonwealth Fund nebo Robert Wood Johnson Foundation. Existují také další způsoby financování, například prostřednictvím smluv s výzkumnými institucemi. Zajištění finančního krytí může být náročné a může být poněkud těžkopádné, ale je nezbytné z mnoha důvodů, mimo jiné pro účely propagace, ale také pro ochranu času věnovaného výzkumu (oproti jiným povinnostem, jako je výuka). Podařilo se mi získat finanční prostředky na disertační práci z programu NIH určeného speciálně pro doktorandy. Získání těchto finančních prostředků si však vyžádalo měsíce obětavé práce a výraznou institucionální podporu. Zajištění budoucího financování je vždy nejisté, ale doufám, že když už jsem si tímto procesem jednou prošla, bude to příště alespoň o něco snazší.
Jaká doporučení byste dal českým grantovým agenturám?
MH: Na základě svých dosavadních zkušeností bych českým grantovým agenturám doporučil především snížit administrativní zátěž pro řešitele i pro grantové agentury samotné a současně zachovat přísnost výběrového řízení. Například ve většině soukromých nadací v USA je zpracování žádostí o grant dvoufázový proces. V první fázi musí řešitelé předložit stručný „popis záměru“ (zpravidla 1–3 strany textu), který popisuje hlavní myšlenku a nastiňuje klíčové aspekty navrhovaného výzkumu. Organizace poskytující financování pak tyto stručné návrhy přezkoumá a zúží okruh žádostí na ty nejslibnější (tj. ty, které odpovídají strategickému poslání dané organizace a budí dojem vysoké kvality). Řešitelé, kteří úspěšně projdou úvodním kolem výběru, jsou následně vyzváni k předložení úplného návrhu, v němž musí navrhovaný projekt popsat mnohem podrobněji. Ačkoli tento proces má více kol, je pro všechny strany celkově efektivnější než požadovat po všech řešitelích, aby hned předložili úplný a podrobný návrh. Procházení žádostí je mnohem snazší, když mají v prvním kole jen několik stránek, a hodnotitelé pak mohou věnovat svou energii a plnou pozornost jen těm nejslibnějším ve druhém kole. A stejně tak platí, že značné úsilí na sestavení úplné žádosti o grant musejí vynaložit pouze řešitelé s vysokým potenciálem získat finanční prostředky.
Podporují americké univerzity rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem? Jaké jsou vaše dosavadní zkušenosti s work-life balance v USA?
ED: Liší se v závislosti na instituci i katedře. Ve Spojených státech neexistuje stejný typ opatření zaměřených na rodinu jako ve většině evropských zemí. V USA například nemáme garantovanou placenou rodičovskou dovolenou, ačkoli některé instituce a organizace ji mají zavedenou dle svých vlastních pravidel, která se liší svou štědrostí. Dítě se nám narodilo v době, kdy jsem byla studentkou postgraduálního studia, a v té době jsem si mohla vzít 8 týdnů placené mateřské dovolené. Sice jsem byla ráda alespoň za ni, avšak osm týdnů nemusí být nezbytně v souladu s délkou semestru, která činí 3–4 měsíce. Takže to nedávalo moc smysl – například co se stane, když oněch 8 týdnů skončí přímo uprostřed semestru? Naštěstí nám to vyšlo časově, když se dcera narodila na konci jarního semestru, ale zdaleka ne ve všech případech to vyjde takto pěkně. Od té doby jsem opravdu šťastná, že mohu být studentkou a současně matkou, protože můj rozvrh mohl být mnohem flexibilnější, než kdybych měla běžné zaměstnání. Mohla jsem s dcerou zůstat doma, když byla nemocná, nebo ji vzít na schůzku uprostřed dne mnohem snáze, než kdybych měla být v kanceláři denně od devíti do pěti. Ano, znamená to, že jsme oba nakonec pracovali v noci i o víkendech, když to bylo nezbytné, ale stálo to za to. Jsme obecně mnohem flexibilnější.
MH: Akademická kariéra je zpravidla velice flexibilní, ale vyžaduje také opravdu dobrou schopnost hospodařit s časem. Vedle běžných každodenních činností, jako jsou výuka nebo poskytování služeb univerzitě, je třeba ustát i obrovský tlak na získávání finančních prostředků a publikování výzkumných prací. Najít správnou rovnováhu mezi produktivitou a mimopracovním životem rozhodně není snadné. Univerzity obvykle nabízejí zaměstnancům fakulty různé prostředky pro sladění pracovního a soukromého života, ale přísným kritériím produktivity musí nakonec vyhovět každý. Myslím, že se nám oběma s Emily daří poměrně úspěšně udržovat rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem, ale zcela bez problémů to rozhodně není.
Jaké jsou vaše budoucí kariérní plány?
ED: V dohledné době bych ráda zůstala na akademické půdě. Letos v červnu jsem nastoupila na dvouletý postdoktorandský pobyt v Centru pro výzkum sociálních politik v oblasti rovnosti přístupu k zdravotní péči (SPHERE) na Harvard T. H. Chan School of Public Health. Poté doufám, že získám místo na katedře sociologie nebo na lékařské fakultě, abych mohla pokračovat ve výzkumu a současně vyučovat. V konečném důsledku chci, aby moje práce něco změnila, ať už to znamená, že pozitivně ovlivním životy studujících nebo politické směry, které podporují rovnost v oblasti zdraví.
MH: Doufám, že se mi podaří vybudovat kariéru v akademické sféře, kde budu moci svůj čas dělit mezi výzkum a výuku. Baví mě dělat obojí a nebyl bych šťastný, kdybych měl dělat jen výzkum, nebo jen výuku. V této fázi kariéry mě příliš nezajímá administrativa. Mým plánem je vybudovat výzkumné centrum, jehož posláním bude zlepšit zkušenost pacientů s náklady na péči. Tato široká oblast zahrnuje výzkum v oblasti zdravotní politiky, navrhování dávek zdravotního pojištění, vyúčtování zdravotní péče atd.
