Názor je víc než fakta. Držitelka prestižního ocenění zkoumala, jak se v české politice soutěží o pravdu

Zpochybňování faktů a pravdomluvnosti politických oponentů je v posledních letech nedílnou součástí českého politického prostředí. Alena Kluknavská, čerstvá držitelka prestižní Ceny předsedy Grantové agentury ČR, a její tým analyzovali výroky politiků o migraci. O oceněném výzkumu, post-faktuální politice a způsobech, jakými se v Česku soutěží o pravdu, mluví v následujícím rozhovoru.

Jak se v Česku soutěží o pravdu?

V Česku se o pravdu soutěží pomocí různých taktik jako například obviňování politických oponentů ze lži a manipulace reality. Zpochybňování pravdy ve smyslu ověřování faktů může být pro demokracii prospěšné, musí být ale uvážlivé a zodpovědné. V našem výzkumu jsme soutěž o pravdu chápali především jako kritiku elit a zpochybňování pravdomluvnosti politických oponentů. Političtí aktéři se tím snaží diskreditovat své protivníky a vytvořit alternativní verze skutečnosti, které považují a prezentují je jako „pravdivější“. Díky tomu mohou relativizovat pravdomluvnost svých politických oponentů i jiných veřejných aktérů.

Ve kterých tématech se o pravdomluvnost nejvíce soutěží?

Často jsou to témata souvisejí s politickými, ekonomickými nebo společenskými událostmi, která silně rezonují ve veřejné debatě a která mají schopnost vyvolat kontroverzní reakce. Příkladem mohou být korupce, zdravotní politika nebo ekonomické otázky. V našem výzkumu jsme se zaměřili mimo jiné na téma migrace, které polarizuje společnost a v kombinaci s rostoucím vlivem sociálních médiích zintenzivňuje emoce veřejnosti, jako jsou strach, hněv nebo dokonce nenávist.

Klíčovou roli při politizaci a polarizaci veřejné debaty o migraci sehrála v mnoha evropských zemích uprchlická krize, která začala v roce 2015. V Česku vyvolaly obavy a znepokojení ohledně možného příchodu migrantů z odlišného kulturního prostředí ostré diskuse. Takové prostředí vytvořilo příznivé podmínky zejména pro ty politiky a političky, kteří chtěli diskreditovat nebo obviňovat své politické soupeře.

Mohla byste vysvětlit, co znamená pojem post-faktuální politika?

V našem výzkumu jsme vycházeli z předpokladu, že se mění podmínky, za kterých lidé interpretují lži a lhaní a hodnotí pravdomluvnost. Političtí aktéři zpochybňují pravdomluvnost jiných veřejných aktérů nebo politických oponentů, včetně médií. Tyto verbální útoky, anti-elitní obviňování ze lhaní, vyjadřují podstatu post-faktuální politiky a mohou se stát nástrojem, jak ovlivňovat vnímání důvěryhodnosti politiků ze strany veřejnosti. V prostředí, kde se fakta stávají relativními a závisí více na názoru než na faktech, se jakékoli tvrzení o světě může jevit jako potenciální pravdivé.

Jakou roli hrají v post-faktuální politice emoce?

V post-faktuální politice ztrácejí pravda a fakta svou tradiční váhu a politici spíše apelují na emoce a konstruují alternativní verze reality. Ve svých prohlášeních se často projevují emotivně a snaží se emoce využít k posílení vlastních tvrzení a diskreditaci politických soupeřů. Emoční apely, které post-faktuální komunikace vnáší do politiky, zvýrazňují rozpory mezi různými skupinami, a tím podporují polarizaci společnosti.

Mohla byste uvést konkrétní příklad využívání emocí k ovlivňování veřejného mínění?

Negativní emoce, jako je hněv, strach, pohrdání nebo úzkost, mohou politici využívat k zintenzivnění rozdělení mezi „prolhanou“ elitou a „čestnými“ obyčejnými lidmi. Tyto emocionálně nabité výroky pomáhají vyvolat u veřejnosti negativní pocity, což politikům pomáhá podkopávat legitimitu svých oponentů a zvyšovat vlastní důvěryhodnost v očích voličů. Post-faktuální politika navíc ze své podstaty zpochybňuje vědeckou odbornost a existenci objektivních faktů. Politici tak mohou využívat emocionální apely k tomu, aby podpořili svá vlastní tvrzení a přesvědčili veřejnost, aby uvěřila jejich alternativní expertíze. Tím mohou odvádět pozornost od důkazů a logického uvažování. Moralizující, emotivní a vyhrocený jazyk slouží politikům jako nástroj k přesvědčení lidí o vlastní pravdě a umožňuje jim využívat sentiment místo racionality.

Co způsobuje, že lidé těmto emocionálním apelům podléhají?

Na individuální úrovni působí faktory jako nedůvěra v instituce a média. Ta ovlivňuje, jak lidé vnímají pravdivost informací a jak interpretují, když politici například napadají pravdomluvnost určitého média. Je prokázáno, že útoky politiků na důvěryhodnost a objektivitu zpravodajských médií snižují důvěryhodnost daného média v očích veřejnosti.

Neexistuje však jedna jediná příčina. Rozvoj digitálních médií a sociálních sítí umožnil masovou distribuci informací a politici i běžní lidé mohou velmi snadno sdílet své názory a zprávy. To vytvořilo prostředí, kde se soutěží o pozornost a kde může být obtížné oddělit pravdivé informace od dezinformací nebo kritickou diskusi od útoků na pravdomluvnost aktérů. Roli může hrát také takzvané konfirmační zkreslení, tedy tendence lidí potvrzovat svá stávající přesvědčení a ignorovat informace, které s nimi nesouzní.

Za jakých okolností se určitým politikům daří snižovat důvěryhodnost jejich oponentů?

Například v době ekonomické, politické nebo zdravotní krize můžeme očekávat, že zpochybňování pravdomluvnosti oponentů ve veřejné debatě padne na úrodnou půdu. V našem výzkumu jsme předpokládali, že zvýšená nejistota situace, nepředvídatelnost krizí a politický tlak na řešení hrozících nebezpečí otevírají politickým aktérům příležitost využít krizi k prosazování vlastních záměrů. V takové situaci si dotyční vytvářejí vlastní interpretaci krize, včetně příčin, důsledků a přisouzení politické odpovědnosti za její řešení. Útoky na pravdomluvnost tak mohou sloužit k politickému poškození a podkopání důvěry v odpovědné politiky, ať už na základě skutečných faktů a znalostí, nebo obecněji na základě zpochybnění jejich integrity.

Mohla byste shrnout, co nejdůležitějšího Váš oceněný výzkum přinesl?

Prokázali jsme, že soutěžení o pravdu a relativizace pravdivosti veřejných prohlášení jsou významnými jevy v současném politickém prostředí. Vyvinuli jsme nový teoretický rámec a metodologický nástroj pro zkoumání relativizace pravdy, pravdomluvnosti a poznání v politické komunikaci, a to zejména v případě polarizujících otázek typu migrace. Podařilo se nám také identifikovat několik klíčových rysů post-faktuální komunikace. Ta se vyznačuje konkrétními obsahovými a stylistickými prvky, kdy politici využívají nepřátelského a anti-elitářského tónu a obviňují své oponenty z šíření lží a nepravdivých informací. Pochopením toho, jaké okolnosti usnadňují nebo ztěžují politikům šíření post-faktuálních zpráv, můžeme lépe porozumět tomu, za jakých okolností političtí aktéři přizpůsobují svá poselství tak, aby rezonovala s konkrétním publikem, a jak jsou schopni využívat nálad a rozporů ve společnosti.

Jak je možné tyto poznatky využít v budoucím výzkumu a v praxi?

Pro budoucí výzkumy v této oblasti je důležité zkoumat, jakým způsobem lze omezit šíření dezinformací a podpořit kritické myšlení veřejnosti. Neméně důležité je pochopit, jak mohou média napomoci k vyváženému a důvěryhodnému informování o politických tématech. Pro aktuální společenskou situaci to znamená, že je třeba se aktivně angažovat v boji proti dezinformacím a podporovat kritické myšlení jako klíčovou dovednost veřejnosti. Naše zjištění mohou také posloužit jako výchozí bod pro tvorbu komunikačních strategií na zlepšení politické komunikace a demokratického dialogu.