Za posledního půl roku Češi vybírali své zástupce hned několikrát – na podzim do Senátu a obecních zastupitelstev, nyní volí prezidenta. Podle čeho se rozhodují voliči v případě, že kandidáty neznají? Mají nějaký dopad preferenční hlasy a komu je lidé dávají? Nejen o tom mluví v rozhovoru výzkumnice v oblasti volebního chování Lucie Coufalová.
V současnosti probíhá v Česku ostře sledovaná prezidentská volba. V prvním kole voliči vybírali z osmi kandidátů. Pouze jeden z nich měl za sebou výraznou politickou kariéru. Jak se voliči rozhodují v situaci, kdy si vybírají z kandidátů, kteří jsou jim v podstatě neznámí?
Kandidáti museli této situaci přizpůsobit své kampaně, jejichž cílem bylo představit se voličům. Taková strategie funguje právě v případě prezidentské volby s nízkým počtem kandidátů, o které mají velký zájem celostátní média. Situace je ale velmi odlišná například v případě voleb do Poslanecké sněmovny. V českém systému, kde každý kraj představuje volební obvod s vlastní kandidátkou, může jedna strana nominovat až 350 kandidátů. Představit voličům takové množství lidí prostě není možné.
Ve volbách do Poslanecké sněmovny ale voliči nehlasují primárně pro jednotlivé osoby, ale pro kandidátky stran.
Ano, mohou ale využít až čtyři preferenční hlasy, kterými mohou ovlivnit pořadí kandidátů a v konečném důsledku i zvolení konkrétních poslanců a poslankyň. Možnost ovlivnit výsledek pomocí preferenčních hlasů není pouze teoretická. Po parlamentních volbách, které se uskutečnily v období od roku 2006 do roku 2017, zasedalo v Poslanecké sněmovně pravidelně více než deset procent poslanců a poslankyň právě jen díky preferenčním hlasům.
Kandidáti známí širší veřejnosti jsou často nominováni na takzvaných volitelných místech – tedy na čele kandidátky. Co pomáhá kandidátům z horších míst na seznamu získat preferenční hlasy a potenciálně dosáhnout zvolení?
Pro skutečně kvalifikované rozhodnutí by volič potřeboval znát všechny kandidáty a jejich schopnosti. To ale vzhledem k jejich počtu není pravděpodobné. Voliči tedy uvažují o podpoře kandidátů, které neznají a o kterých nemají dost informací. Proto se často rozhodují na základě nejrůznějších „zkratek“ – například na základě individuálních charakteristik kandidátů. Z výzkumů volebního chování a toho, jak lidé pracují se seznamy, například víme, že voliči podporují spíše kandidáty z prvních pozic. V takovém případě vlastně delegují své rozhodnutí na politickou stranu. Důvěřují jí, že své nejschopnější kandidáty umístila na čelo kandidátky.
Pokud by ale voliči dávali preferenční hlasy jenom kandidátům z prvních pozic, potom by přece preferenční hlasy neměly mít žádný významný vliv.
Většina preferenčních hlasů skutečně směřuje k těmto kandidátům. Zdaleka se ale nejedná o všechny hlasy. Pro voliče je racionální podporovat kandidáty, kteří sdílí jejich zájmy. Ty ale člověk, který si vybírá z v podstatě neznámých kandidátů, nezná. V našem výzkumu ukazujeme, že v takové situaci se projevuje takzvaná homofilie. Voliči mají tendenci podpořit kandidáty, s nimiž sdílejí určité vlastnosti jako je například úroveň vzdělání. Vysokoškolsky vzdělaný volič může například spíše předpokládat, že jeho osobní zájmy bude prosazovat vysokoškolsky vzdělaný kandidát.
Volby jsou tajné. Jak je tedy možné pozorovat vliv homofilie na rozhodování voličů?
Mnoho výzkumů spoléhá na experimentální metody, které volební chování simulují v laboratoři. Tyto metody mají svoje výhody. Chování lidí v laboratoři a za plentou se však může lišit. V našem výzkumu se zaměřujeme na reálné volební chování, které pozorujeme na úrovni obcí, kde známe jak volební výsledky a volební listiny, tak seskupené charakteristiky obyvatel. Více preferenčních hlasů získávají kandidáti, kteří jsou voličům blízcí věkem a vzděláním. A zvlášť oblíbení jsou samozřejmě kandidáti, kteří v obci sami žijí.
Plyne z toho něco pro strategii politických stran a vedení volebních kampaní?
Kandidáti mohou snáze získat podporu mezi jim podobnými voliči. To má přímé důsledky pro vedení individuálních kampaní zaměřených na získávání preferenčních hlasů. Je však otázkou, zda jsou homofilní preference natolik silné, aby přitáhly podporu nejen ke kandidátovi v rámci strany, ale i k podpoře strany jako takové.
Pokud voliči kandidáty neznají, musí detailně studovat volební lístky, nebo si shánět dodatečné informace. Dělají to?
Chování jednotlivých voličů přímo pozorovat nemůžeme, ale volební data nám mohou i tak leccos prozradit. V České republice obsahují volební lístky mnoho informací o jednotlivých kandidátech. To je na jednu stranu výhoda. Na druhou stranu ale klade čtení volebního lístku velké nároky na mentální schopnosti, a hlavně to prodlužuje délku seznamu. Ten je zhruba ve třetině případů tak dlouhý, že se nevejde na jednu stranu volebního lístku. Prostudování druhé strany volebního lístku pak vyžaduje ještě dodatečné úsilí.
Otočit lístek je přece jednoduché, nebo není?
Ano, ale i přesto znamená pro kandidáta pozice na druhé straně volebního lístku propad v počtu získaných preferenčních hlasů o čtyřicet procent.
Rozhoduje tedy sazba volebního lístku o složení Poslanecké sněmovny?
Zlom mezi první a druhou stranou lístku je typicky umístěn hluboko v poli kandidátů. Přímý dopad na výsledky voleb je tedy téměř zanedbatelný. Podobný výzkum založený na datech z USA navíc ukazuje, že voliči si populární kandidáty na lístku najdou bez ohledu na jejich pozici.
Naše výsledky jsou ale zajímavé i v jiném kontextu. Například ukazují, že je pro firmy důležité věnovat pozornost řazení položek v nabídkách, nebo to, proč se vyplatí být na první straně výsledků vyhledávání na internetu.
