Kognitivní mapy jako Kantovo apriori?
| Title in English | Conginitive Maps as Kant's a priori? |
|---|---|
| Authors | |
| Year of publication | 2024 |
| Type | Appeared in Conference without Proceedings |
| MU Faculty or unit | |
| Citation | |
| Description | V roce 2014 obdržela Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu trojice neurovědců za svůj přínos ve výzkumu v oblasti mozku zvané hipokampus. Nobelovský výbor jejich objevy označil jako řešení problému, který tížil generace filosofů a zejména Immanuela Kanta: Jak lidský mozek vytváří mapu okolí? (The Nobel Prize, 2014) Právě s Kantovou teorií vnímání prostoru skrze apriorní formu mají prý výsledky neurovědecké teorie souhlasit, a dokonce měl být odhalen neurofyziologický podklad pro tuto apriorní formu. Příspěvek má za úkol posoudit, nakolik v závěrech souhlasí tyto dvě teorie vnímání prostoru: kognitivní mapa Johna O’Keefea (a jeho kolegů May-Britt Moserové a Edvarda Mosera) a Kantovy apriorní formy. Toho bude dosaženo pomocí analýzy obou teorií, odhalení kategorií, o kterých obě teorie hovoří, a srovnání závěrů, které těmto kategoriím autoři přisuzují. Druhým cílem je zjistit, za jakých podmínek vůbec dává smysl říct, že spolu tyto teorie souhlasí v rámci kontextu, za jakého byl souhlas teorií Nobelovským výborem a neurovědci představen. Ukáže se, že podobnost mezi teoriemi dostatečná není. To vyplývá zejména z kategorií závislosti na zkušenosti a nutnosti, které jsou pro Kantovy apriorní formy klíčové už kvůli samotnému pojmu syntetického apriori. Zároveň bude zohledněno, jak spolu teorie souhlasí ve specifických prostorových charakteristikách, jako je např. absolutnost. Na závěr se pokusím ukázat, jak se to má s podmínkami, za kterých pokládání korespondence mezi oběma teoriemi má smysl. Chci dokázat, že mluvit o korespondenci nemá smysl, i když zmírním požadavky, a připustím, že za některých podmínek je legitimní korespondenci představovat, i když je jen zdánlivá. |
| Related projects: |