Plno nadaných učitelů a neusnout na vavřínech – to jsou přání do dalších 30 let ESF od jejích bývalých děkanů

Co vás na Ekonomicko-správní fakultu přivedlo?

A. Slaný: Zájem o ekonomii a o národohospodářský pohled na fungování ekonomik. Také možnost neustálého kontaktu s mladými lidmi a s generací, která je odhodlána přiložit ruku k dílu – to se mi potvrdilo a děkuji za to. Na ESF působím už od jejího vzniku, byl jsem členem takzvané přípravné komise, která vznik fakulty po všech stránkách připravovala.

I. Malý: Na fakultě jsem už od jejího začátku. Pracoval jsem předtím na Ústavu ekonomiky a řízení nevýrobní sféry. V době, kdy ESF vznikala, jsem byl na stáži v Belgii. Po návratu jsem prošel výběrovým řízením a stal se jedním z vůbec prvních vyučujících.

M. Svoboda: Na ESF jsem začal pracovat jako asistent na Katedře podnikového hospodářství, následně jsem začal působit jako asistent na Katedře financí.

Co se vám po všech těch letech na fakultě vybaví jako první, když se řekne ESF?

A. Slaný: Vybaví se mi velice úspěšný projekt, spolehlivý a progresivní tým jak akademických, tak neakademických pracovníků.

I. Malý: Skupina kvalifikovaných, zapálených a svému řemeslu oddaných lidí, kteří dokáží motivovat druhé. Když máte kolem sebe kvalitní pedagogy a kolegy, je pak radost chodit do takové práce.

M. Svoboda: Součást Masarykovy univerzity.

Jakým hlavním tématům a událostem jste se jako děkani věnovali?

A. Slaný: Ve funkci jsem působil 14 let, byla toho tedy opravdu spousta. Zasazoval jsem se například o zkvalitnění vědy a získání zajímavých evropských projektů. Musím vzpomenout i dobu, kdy na fakultě připadalo na jednoho akademického pracovníka 49 studentů. Což mimo jiné znamenalo, že se studentům nemůžete plně věnovat, neznáte je a ani s nimi nemůžete příliš aktivně komunikovat. Změna tohoto schématu byla jednou z mých priorit programového prohlášení v roce 2012. Než jsem skončil ve funkci děkana, povedlo se nám číslo stáhnout na 25 studentů na jednoho akademického pracovníka.

I. Malý: Když jsem se ocitl v roli děkana poprvé, snažil jsem se především o kontinuitu, nepřicházel jsem s ničím zásadně novým. Posilovali jsme internacionalizaci fakulty, pracovali na zkvalitnění výuky. V mém druhém funkčním období se podstatně zvýšil počet studujících na fakultě. Snažili jsme se tedy o udržení a případné zvýšení kvality výuky pro takové množství studentů.

M. Svoboda: Zabýval jsem se vzdělávací, výzkumnou a provozně-manažerskou agendou.

Jak na svá funkční období v rolích děkanů vzpomínáte?

A. Slaný: Jen v dobrém. Vzpomínám na tuto dobu velice rád a s pokorou. Je to služba. Služba akademické obci – pokud to myslíte vážně.

I. Malý: Cítím především velkou vděčnost vůči těm, kteří se mnou spolupracovali. A ano, dělat děkana je příjemné. Zároveň jde ale o časově náročnou práci. Nemohl jsem se příliš věnovat vlastní publikační činnosti, což mě mrzelo.

M. Svoboda: Nevracím se do minulosti.

A na co jste nejvíce pyšní, že se vám jako děkanům podařilo?

A. Slaný: Nejvíce pyšný jsem na to, že se mi mé snahy ve funkci děkana dařilo uskutečňovat, a to ať už šlo o zkvalitnění vědy nebo úspěšné získání a ukončení celé řady evropských projektů. Časopis TÝDEN tehdy označil naši fakultu dvakrát za sebou za nejlepší ekonomickou fakultu v Česku. Zároveň je ESF dlouhodobě vůbec nejžádanější ekonomickou fakultou v republice, nebo těsně druhou.

I. Malý: Pyšný jsem na to, že mi kolegové z fakulty natolik důvěřovali, že mě zvolili děkanem i podruhé, ačkoliv jsem původně nekandidoval. Jsem hrdý na to, že jsem v nich zanechal dojem férového a spolehlivého šéfa, za kterého se nemusí stydět. Jsem také pyšný, že se nám dařilo vytvářet kvalitní nabídku programů a dosáhnout toho, aby byla fakulta přátelštější vůči svým studentům. To bylo vždy silnou stránkou ESF a věřím, že našemu vedení se toto podařilo udržet a možná i prohloubit. A pochopitelně mě těší, že se nám dařila internacionalizace. Vždy šlo ale o týmovou práci. Měl jsem velké štěstí na proděkany – například pan proděkan Smutný dělal svou práci tak skvěle, že na mě už toho moc nezbylo.

M. Svoboda: To ať posoudí druzí.

Když se přesuneme více do současnosti, fakulta zažila tři online semestry. Jak si podle vás s distanční výukou ESF poradila?

A. Slaný: Myslím, jsem přesvědčen, že univerzita opětovně ukázala jednu ze svých velkých předností – umět rychle reagovat na nestandardní situace. Takže určitě výborně.

I. Malý: Naprosto skvěle. Svědčí o tom i zpětná vazba od studentů, která je až překvapivě dobrá. Celá Masarykova univerzita se dlouhodobě chystala do zapojování distančních prvků do výuky. Nemuseli jsme chystat horkou jehlou novou a funkční infrastrukturu, byla už připravená.

M. Svoboda: Je to jedna z dalších forem studia a možná naše budoucnost.

Co byste fakultě popřáli k jejímu třicetiletému výročí?

A. Slaný: Čeká nás toho ještě mnoho a nejhorší, co by nás mohlo potkat, by bylo nabytí falešného pocitu sebeuspokojení nad tím, co všechno se nám už podařilo zvládnout. Svět kolem nás se stále rychleji proměňuje. Věřím však v naši dobrou intuici a schopnost s předstihem reagovat na to, co se venku děje, a podle toho se také správně zařídit. Růst příležitostí pro naši školu vidím zejména v současném byznysovém prostředí, kde je hlad po kvalifikované pracovní síle, technicích či investorech. ESF je líhní mladých talentů majících potřebné znalosti a dovednosti, kteří jsou i dobře jazykově vybaveni, což je ideální kombinace pro firmy a prostředí v současném světě. A to je, podle mého soudu, to hlavní, kam fakulta musí v příštích letech směřovat.

I. Malý: Přál bych jí, aby měla i nadále mnoho talentovaných a nadaných učitelů. Lidi, které baví učit, které to baví dělat dobře. Lidi, kteří chtějí být dobří i v publikaci, a lidi, kteří dokážou objevovat nové věci a nové myšlenky. Když se fakultě toto podaří, dokáže přitahovat studenty, které to baví a zajímá a jsou motivovaní. Když se toto sejde, dokáže se fakulta vyrovnat s lecčím. Myslím si, že ESF má k tomuto směřování dobře našlápnuto. Dozrála generace učitelů, která v době mého působení ve funkci děkana představovala asistenty. Dnes se řada z nich prosazuje i na mezinárodním poli. Z mého pohledu je vlastně zbytečné fakultě něco přát, protože ona už to má.

M. Svoboda: Minimálně dalších 30 let.